Jste zde

Polymerové (plastové) solární články - nový směr vývoje

Monokrystalické, polykrystalické a amorfní solární články patří v současné době mezi hlavní vyráběné technologie, které jsou běžně dostupné na trhu. Vývoj však nespí. Mezi novinky ve vývoji slunečních panelů patří polymerové/plastové solární články. Ty se zatím "vyznačují" malou účinností, což ale kompenzují velmi nízké výrobní náklady. To by v budoucnu měla být významná vlastnost k jejich rozšíření. Jaké tedy jsou?

Solární články a panely stále bojují se stejnými problémy a těmi jsou hmotnost, účinnost a cena. Všechny polovodičové křemíkové solární články jsou totiž již z principu dost náročné na výrobu a tedy i drahé. To by ani tak nevadilo, kdyby měly velkou účinnost, tedy vysokou hodnotu výkon/cena. To bohužel však stále neplatí. Navíc monokrystalické články, které mají účinnost největší (20 až 30%), jsou však také nejtěžší a zároveň není možné na základě jejich struktury je vyrábět jako ohebné. Tím jsou méně praktické a často to velmi omezuje jejich použití.

Dnes asi marketingově nejpopulárnější amorfní články se sice dají vyrobit jako lehké a mohou být i velmi ohebné, ale zase jejich účinnost je zhruba poloviční (10 až 20 %) než u monokrystalických. Parametr výkon/cena či použití/cena je opět špatný. Když se nedaří zvýšit účinnost, tak dalším řešením je snížení ceny. Toho je však možné dosáhnout jen levnou výrobou a tedy zkonstruovat solární články z levného materiálu snadno zpracovatelného. Těmi jsou polovodivé polymery, které se již využívají pro polymerové LED diody. Bohužel jejich nevýhoda je dosud velmi malá účinnost, která se však díky vývoji stále zvyšuje. Články v současné době dosáhly v laboratorních podmínkách účinnosti 6,5 % (tým vědců pod vedením profesora Alana Heegera z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře), přičemž v roce 2005 to bylo jen okolo 3%. Stále je to sice dost málo, ale vzhledem k tomu, že výroba je levná, bude dosaženo nižší ceny za kilowatt výkonu než u článků s vyšší účinností. Konkrétní ceny ani přesné srovnání se stávajícími technologiemi nejsou zatím k dispozici.

Polymerové solární články - hudba budoucnosti

Polymerové solární články se mají podle některých vizionářů v budoucnu stát hlavním zdrojem elektrické energie ve 21. století. Organické fotovoltaické materiály (Organic photovoltaic material) jsou potenciálně velmi levné, protože jejich organické molekuly jsou rozpustitelné a mohou tak být tisknuty nebo nastříkány. Tyto techniky je možné použít i při nízkých výrobních teplotách, což znamená, že mohou být "tištěny" na pružný plastikový substrát. Byla již prakticky vyzkoušena metoda vakuového nastříkání polymerů pro levnou výrobu polymerových solárních článků.

Polymerové solární články tedy nabízejí výhody v podobě jednoduchého řešení zpracování a mechanické flexibility, ale stále potřebují další výzkum pro potřeby zvýšení účinnosti a životnosti. Polymerové články v sobě uplatňují 3 následující principy, jejichž funkci je však v budoucnu nutné dále vylepšit:

  • pohlcení (absorpci) světla
  • oddělení fotoindukovaného náboje
  • přenos a sběr světlem generovaných nosičů náboje

Princip solárních článků z organických polymerů

Polymery jako materiály samy o sobě nedokáží přeměnit sluneční záření na elektrickou energii. Ke konverzi energie dochází v okolí heteropřechodů, což je rozhraní polovodivých materiálů s různými šířkami zakázaného pásu, kde jednotlivé materiály na úrovni krystalové mříže na sebe plynule navazují. Heteropřechody se již často používají v optoelektronických součástkách a vysokofrekvenčních tranzistorech.

Nejjednodušší struktura, kterou lze použít pro organické solární články, je planární heterostruktura. Tenká vrstva aktivního polymeru (donoru = dárce elektronů) a tenká vrstva akceptorů elektronů jsou uzavřeny mezi dva kontakty (elektrody) v planární konfiguraci. Uvolněné páry elektron-díra (excitony) vytvořené v donorové oblasti mohou difundovat k přechodu. Zde dochází k rozdělení páru, protože díry zůstávají za přechodem a elektrony procházejí do akceptorové oblasti. Planární struktura je však neefektivní, protože nosiče náboje v typickém organickém polovodiči mají difuzní délku pouze 3-10 mm. Proto musí být planární struktura velmi tenká, aby nosiče náboje dodifundovaly ke kontaktům. Čím je ale buňka více tenká, tím méně světla absorbuje.


 
 

Aktivní polovodivý světlo absorbující polymer je tvořen speciální heterostrukturou BHJ

Objemový heteropřechod (BHJ) tyto negativní vlastnosti odstraňuje. V BHJ jsou donorové a akceptorové materiály "smíchané" dohromady a pracují jako směs, kde jsou obě složky fázově separované - viz obrázek vedle a níže. Oblasti každého materiálu jsou pak vzdáleny jen několik nanometrů, což je optimální pro krátkou difusní délku nosičů náboje. Volbou materiálů BHJ, rozpouštědla a poměru donorů a akceptorů lze velmi ovlivnit celkovou funkci struktury BHJ a tím jí i optimalizovat.

Popis základní funkce polymerového solárního článku s kompozitním polymerem jako hlavní aktivní složkou

Struktura základního polymerového článku

Na základě výše popsané architektury aktivní vrstvy je základní jednoduchá struktura polymerového článku následující:

  • Neprůhledná hliníková (Al) elektroda - katoda
  • Aktivní polovodičový polymer: např. MEH-PPV
  • Průhledná elektroda ITO (Indium Tin Oxide) - anoda
  • Nosná podložka: sklo pro pevné články nebo PET (Polyethylene terephthalate) pro pružné články

Mimo podložky se tedy každý polymerový solární článek skládá minimálně ze tří částí: svrchní transparentní vodivé elektrody, polovodičového polymeru a spodní kovové elektrody. V praxi jich však může být i více, ale o tom až dále. Pro svrchní elektrodu se obvykle využívá průhledný ITO (indium-tin oxide) napařený na skle, což je nejjednodušší konfigurace, ale je snaha místo ITO použít vodivý polymer (např. PEDOT:PSS, PH500 nebo kombinace obojího) umístěný na PET podložce. To by se snadněji vyrábělo, ale zase se takto dosahuje o cca 1 % horší účinnosti než s ITO. Pro spodní elektrodu se obvykle využívá tepelně napařený hliník, ale bylo zkoušeno i zlato. Jako hlavní aktivní složka, tedy světlo absorbující polovodivý polymer, byly zkoušeny MEH-PPV a P3HT-PCBM, případně směs MEH-PPV a fullerenu C60, což jsou sférické struktury (molekuly) tvořené atomy uhlík u (C60 = 60 % uhlíku) jejichž rozměr je asi 0,7 nm. Fulleren vylepšuje a urychluje přenos elektronů. Jen pro zajímavost. Zkratka MEH-PPV znamená poly[2-methoxy-5-(2’-ethyl-hexyloxy) phenylene vinylene.

Příklady struktur některých základních jednoduchých polymerových solárních článků s účinností okolo 3 až 4 %

Základní struktura však neposkytuje dostatečnou podporu transportu děr do světlo absorbujícího materiálu, proto pro zlepšení této vlastnosti se často přidává ještě další vrstva silně vodivého polymeru PEDOT:PSS, což je zkratka poly(3,4-ethylenedioxythio-phene)/poly(styrenesulfonate). Vzniká tak mezi elektrodami dvouvrstva PEDOT:PSS/MEH-PPV (viz obrázek výše). Nejlépe se pak z výše zobrazených struktur jeví 4vrstvá struktura s PEDOT:PSS a se směsí MEH-PPV/C60.

Další vylepšenou modifikací základní struktury je přidání ještě 5. vrstvy oxidu titanu TiOx mezi aktivní světloabsorbující polymerový kompozit P3HT-PCBM a hliníkovou katodu (viz obrázek vlevo). Ta pak nemusí být napařená po celé ploše, ale tvoří jen takové sběrací kontaktní vodiče. Hlavní elektrodou elektronů je ona vrstva oxidu titanu, která funguje jako lepší sběrací a transportní vrstva pro elektrony než hliník. Pravidelná krystalová struktura materiálu P3HT navíc zajišťuje vysokou účinnost článku v porovnání z jinými polymerovými kompozity (4 až 6 %) a PEDOT:PSS zase větší mobilitu děr. Při použití celé struktury článku ITO/PEDOT:PSS/P3HT-PCBM/TiOx/Al lze s použitím mikrovlnného zahřívání řídit krystalitu P3HT směsi (kompozitu) P3HT-PCBM a tím i snadno při výrobě optimalizovat vlastnosti solárního článku.

 

Vylepšená základní struktura dosahující účinnosti i přes 5 %

Absorpce světla různých vlnových délek 5vrstvé struktury ITO/PEDOT:PSS/P3HT-PCBM/TiOx/Al

Tandemová struktura polymerového článku

Nevýhodou výše uvedené jednoduché struktury, která se až na polymer podobná strukturám polovodičových solárních článků, je spektrální citlivost. Zatím nebyl vynalezen takový polymer, aby byl schopen převádět na elektrickou energii široké spektrum světla (záření), včetně záření z ultrafialového nebo infračerveného spektra (vlnových délek). To výrazně snižuje účinnost polymerových solárních článků.

Současný nejúčinnější článek, vyrobený z polovodivého polymeru a molekul fullerenu, je fakticky složen ze dvou podčlánků umístěných nad sebou v takzvaném tandemovém uspořádání. Oba články jsou odděleny vrstvou oxidu titanu TiO(x) (titanium oxide), která plní několik úloh. Slouží jako mezivrstva pro navázání různých druhů materiálů obou článků, které mají odlišné chemické vlastnosti a jako sběrací a transportní vrstva pro elektrony. Zároveň zabraňuje průchodu děr. Vrstva oxidu titanu je opticky polopropustná a její optické parametry (zejména koeficient odrazu) se volí tak, aby se v jednotlivých článcích absorbovalo optimální množství fotonů. Každý z dvojice článků je tedy citlivý na jinou část spektra slunečního záření (mají rozdílnou absorpční charakteristiku). Aktivní materiály (polymery) tvoří sloučeniny P3HT a PCPDTBT. Zatímco P3HT pokrývá podstatnou část viditelného spektra, PCPDTBT absorbuje nejvíce infračervené oblasti a ultrafialové oblasti blízké viditelnému spektru. Tyto materiály však samy o sobě nedokáží přeměnit sluneční záření na elektrickou energii. Ke konverzi energie dochází v okolí heteropřechodů vytvořených sloučeninami P3HT:PC70BM pro viditelné spektrum a PCPDTBT:PCBM pro blízkou infračervenou a ultrafialovou oblast vlnových délek.

Průřez tandemovou (dvojitou sendvičovou) strukturou polymerových solárních článků s účinností 6.5 %

Většina současných vyráběných tandemových článků má v horní vrstvě materiál s větší šířkou zakázaného pásu než je materiál ve vrstvě spodní. V horní vrstvě se tak absorbují fotony kratších vlnových délek, zatímco fotony s větší vlnovou délkou jí projdou a absorbují se až ve spodní vrstvě. Tím se dosahuje vyšší účinnosti, protože se absorbuje větší rozsah dopadajícího záření (světla). Navíc obě vrstvy (oba články) v tandemové struktuře mají podobnou voltampérovou charakteristiku, což je důležité pro celkovou VA charakteristiku solárního článku. Toto uspořádání je sice jednodušší na výrobu, ale bohužel v důsledku velké tloušťky horní vrstvy zde dochází ke značnému útlumu infračerveného záření, která se má zachytávat až tou vrstvou spodní. Celý článek tak logicky má nižší účinnost. Proto v případě nejnovějšího článku vyvinutého na Kalifornské univerzitě s účinností přes 6% při ozáření 200 mW/mm2 bylo nutno použít inverzního uspořádání, to znamená, že článek s větší šířkou zakázaného pásu je umístěn na spodní straně.

Pohltivost světla jednotlivých polymerových materiálů / složek (A - vlevo) a výsledných polymerových kompozitů a tandemové struktury (B - vpravo)

Polymerový článek na PET podložce

Pokud jste pozorněji prohlíželi výše uvedené struktury článků, bylo možné si všimnout, že všechny mají skleněnou podložku. Cílem je však používat nějaký pružný, levný a snadno dostupný nosný materiál, například PET. Na něj však není snadné implementovat ITO elektrodu jako průhlednou anodu. Navíc je cílem realizovat solární článek jako kompletně polymerový, který lze snadno nanášet, což by technologicky zjednodušilo celý výrobní proces. Bohužel však zatím polymerová náhrada ITO elektrody, například vodivými polymery PEDOT:PSS nebo PH500, způsobuje snížení již tak dost malé účinnosti solárního článku.

Zlepšení bylo dosaženo použitím dvouvrstvy složené z nízkovodivostního polymeru PEDOT-EL pracující jako buffer mezi aktivní vrstvou článku a vodivým polymerem PH500, což výrazně zlepšilo účinnost a hladkost anody. Dalším cílem výzkumu je polymerové provedení i katodové elektrody.

Závěr

Polymerové solární články mají velkou naději se stát velkým hitem. Pokud půjde jejich vývoj stejným tempem jako dosud, za pár let účinností dohoní pružné amorfní křemíkové články a budou již plně použitelné pro napájení zařízení. Pokud se navíc potvrdí i levná výroba, mohlo by konečně dojít k jejich masovému rozšíření.

Mimo zde uvedené struktury a materiály se zkouší i další, jako objemové heterostruktrované hybridní polymerové solární články vyrobené ze směsi ZnO nanočástic a konjugovaného polymeru v provedení tenkého filmu. Účinnost tohoto nového typu solárních článků reprezentuje čtyřnásobné zlepšení dosud existujících hybridních solárních článků založených na oxidu kovu a jsou podobné těm založeným na kadmiových selenidech.

Antonín Vojáček

DOWNLOAD & Odkazy

  • Webové stránky společnosti PowerFilm Inc. - www.powerfilmsolar.com
  • Somboon Sahasithiwat, Laongdao Menbangpung, Suparerk Aukkaravittayapan a Chanchana Thanachayanont: "Fabrication of Polymer Solar Cells at MTEC"
  • Osamu Yoshikawa, Taro Sonobe, Takashi Sagawa, Susumu Yoshikawa: "Improved Efficiency in P3HT/PCBM Polymer Solar Cell by Microwave Irradiation"
  • Jin Young Kim, Kwanghee Lee, Nelson E. Coates, Daniel Moses, Thuc-Quyen Nguyen, Mark Dante, Alan J. Heeger: "Efficient Tandem Polymer Solar Cells Fabricated by All-Solution Processing", Science. 2007 Jul 13
  • Waldo J. E. Beek, Martijn M. Wienk a Ren A. J. Janssen: "Hybrid polymer solar cells based on zinc oxide"
  • Kristofer Tvingstedt a Olle Inganas: "Flexible, cost-efficient polymer solar cells for low-performance photovoltaics"
  • Hank Hogan: "Flexible Connections for Flexible Solar Cells", Applied Physics Letters, June 13, 2008

Hodnocení článku: