Přesně 5. srpna 1914 totiž v Clevelandu v americkém státě Ohio začalo fungovat první elektrické signalizační zařízení, neboli jednoduše semafor, viz obrázek. Podobné zařízení sice fungovalo už v roce 1869 v Londýně, nebylo však elektrické a jeho obsluhu zajišťoval policista, ručně manipulující s plynovými lampami. Ačkoli se tento systém v dopravě údajně celkem osvědčil, už po několika týdnech způsobil únik plynu explozi, při níž byl obsluhující konstábl těžce zraněn. V zájmu bezpečnosti tak bylo rozhodnuto od používání plynových semaforů upustit a na scénu se tento systém vrátil až s nástupem elektrických světel, k čemuž poprvé došlo právě v Ohiu.

Odsud se pak začaly elektrické semafory šířit nejen po Spojených státech, ale i do celého světa a postupně se začaly formovat až do dnešní podoby. První semafor měl totiž pouze dvě barvy, třetí však byla přidána už po šesti letech.

Jeden z nejstarších semaforů v Evropě instalovala společnost Siemens na berlínském Potsdamer Platz v roce 1924. Věž se semaforem (viz obrázek) však vydržela jen 12 let, poté byla kvůli stavbě metra odstraněna. Od roku 1997 nicméně ve městě stojí alespoň její replika. Komplikovanější semafory se pak rychle začaly používat i na vícecestných křižovatkách, největší rozvoj u nich však nastal s rozmachem integrovaných elektronických obvodů, které původně poměrně jednoduché zařízení změnily k nepoznání – a s ním v podstatě i celou silniční dopravu. 

Moderní signalizační prostředky už toho s původními semafory, jež pouze uměly rozsvěcovat různé barvy, moc společného nemají a k řízení dopravy využívají celou řadu dalších technologií. Pokrok dobře ilustrují systémy, jež jsou testovány například v Houstnu či ve Vídni.

V Houstnu si modernizaci silničního signalizačního systému vyžádal v roce 2008 hurikán Ike. Tisíce lidí před ním tehdy začaly prchat z města, doprava ve městě kolabovala a záchranné složky téměř neměly možnosti zasahovat. Aby se opakování podobných situací dalo efektivně zabránit, funguje ve městě systém, který neustále informuje řidiče o dopravní situaci a zajišťuje pokud možno co nejplynulejší průjezdnost. Využívá k tomu čipy, jimiž jsou vozidla vybavena primárně pro placení mýtného, mohou však sloužit i k detekci průjezdu vozu kolem kontrolních bodů. Ty jsou na hlavních tazích ve městě rozmístěny v rozestupech několika kilometrů a informaci o průjezdu vozidla s čipem odesílají do centrálního počítače, v němž je po obdržení informací z několika kontrolních bodů vypočítána průměrná rychlost na daném úseku komunikace. Získané informace jsou pak společně se záznamy ze silničních kamer řidičům neustále k dispozici na internetových stránkách.

Doba se mění a s ní i semafory. Kromě panáčka lze přecházet už i na panenku, která navíc nesvítí díky žárovce, ale díky výrazně úspornějším diodám.

Ještě dále však jde systém testovaný řidiči ve Vídni, který interakci s dopravním systémem přináší až na osobní úroveň. Na úseku o délce 45 km jsou podél silnice nainstalovány stovky senzorů a kamer, jež sbírají doslova veškeré informace související s dopravní situací – kolik je na silnici vozidel, jak rychle se pohybují, zda se někde netvoří zácpa, kde jsou na silnici případné překážky, jaké je počasí a podmínky na vozovce (např. kvůli riziku aquaplaningu, resp. náledí) či jak se mění světla na semaforech. Všechna data pak směřují do výpočetního centra, kde jsou vyhodnocována a okamžitě předávána řidičům zařazeným do testovacího programu.